ondrejkolman photography

Čekání na Lanzara

Malecón je prázdný, místo vln tříštících se o tuto nejslavnější havanskou promenádu je hladina v srpnovém vedru jako zrcadlo. Líně olizuje rozpadlé betonové pobřeží rozžhavené kubánským sluncem. Právě odtud prchá z „ostrova svobody“ většina lidí, kteří se nechají unášet směrem k floridským břehům a volí radši možnou smrt utonutím nebo být zaživa sežrán žraloky než žít v castrovském ráji na přídělový systém.

„Oye amigo, ven acá“, volá na mě z protějšího břehu mladý černoch. Toulám se Havanou a nemám vůbec žádný plán, mířím k němu. Chvíli mně něco vykládá, dole letargicky sedí stařec, zírá do prázdna před svým domem – obrázek příznačný pro tento ostrov, kde ekonomika negeneruje pracovní místa a když, tak je práce ohodnocena na zhruba tři sta korun měsíčně. Řekněme si otevřeně, že taková odměna by nemotivovala ani pracovitější národ než je ten kubánský.

„Chceš se podívat, jak se žije na Kubě doopravdy?“, ptá se po chvíli klábosení černoch. Vcházíme do čtyřpatrového domu, dozvídám se, že je z roku 1920. Neskutečné vedro, vlhko, smrad. Všude střepy, kusy omítky, stoupáme po shnilém polorozpadlém dřevěném schodišti. Je tmavé, zábradlí žádné, okna jen slepé otvory ve zdi. Přesně takhle v Evropě bydlí bezdomovci.

Otvíráme polorozpadlé dveře a vstupujeme do prostorného vybydleného bytu s vysokými stropy. Vše staré, špinavé, okna bez jakéhokoliv náznaku skla, nábytek žádný. Jdeme dál a přicházíme do místnosti, kde sedí rodina. Několik dívek, další muž, několik dětí. Slušně pozdraví, ale jinak jsou zcela apatičtí vůči fotícímu cizinci. Ta apatie je úděsná, ale fotograficky úžasná, protože to vypadá, že mě vůbec nevnímají a já tak můžu zachytit jejich výrazy v jejich skutečném kubánském životě, bez příkras a bez přetvářky. Tento opak turistické perverze Varadera je přesně to, co chci na Kubě postihnout. Objektiv tak přenáší pravou Kubu – nikdy nekončící letargii, čekání na konec dne, konec měsíce či konec života, který se nestačil dočkat konce režimu.

Posléze přeci jen zapředám rozhovor a začnu si hrát s dětmi, což je po celém světě ozkoušená metoda, jak prolomit ledy s dospělými. Batole ležící v postýlce, dvouletá špinavá holčička se motá ve vší té špíně, větší bratříček prohání po zcela prázdné dlažbě tenisák, jeho starší sestřička na mě zvědavě kouká. V bytě se setmí, venku ocelově šedé mraky zahalí oblohu a dopadají první těžké kapky tropické bouře. Je období dešťů.

María se zvedá a zavírá rozpadlé dveře, venku se rozpoutá pravé peklo, sedím na zemi ve ztemnělém bytě a pozoruji, jak rodina tráví své dny. Oyen, un poco de ron y cervecitas? Moje nabídka, že koupím rum a piva je přijata okamžitě. Úsměvy bílých zubů rozsvítí místnost a za chvíli přiběhne malá Jany s pivem a láhví rumu. Její bratr odněkud vyčaruje prastarou hi-fi soupravu, zapojují ji, propojí dráty na ještě starší zesilovač a začíná druhá fáze odpoledne.

Rum teče proudem, venku padají provazce vody, sestřička celá zmáčená a šťastná běhá pro další a další ron y cigarillos. „Tienes que tenerlo en la sangre – musíš to mít v krvi!!“, křičí na mě už poněkolikáté León ukazujíce na tančící dívky. Pak se přidává. Pokud to Evropan neviděl, neumí si to představit. Ebenová těla se svíjí v rytmu samby, husté vlasy létají kolem hlavy, boky se kroutí, teta, synovec, sestřenice, bratr, sestra – všechno se svíjí v jedné explozi kubánského temperamentu. Špinavé stěny mizí, mizí chudoba, hlad i přídělový systém. Zůstává jenom čistá lidská radost a svoboda. Dokud existuje hudba a tanec, mají kubánské duše kam utéct z „ostrova svobody“. Koukám na sedmiletého Joaqíma, jak si stoupne za svou tetu svíjící se v rytmu hudby a s rukou na rozkroku tančí s ní, všichni se smějí, hudba duní a já vidím skutečnou Kubu.

Pozdě večer se loučím a doprovázen patrně i sousedy – moje rozlišovací schopnost se během večera trochu snížila – odcházím směrem do svého hotýlku. Druhý den se probouzím s drobnou resacou, což je zvukomalebná obdoba našeho slova opice. Snídám a ptám se na casa de cambio, směnárnu. Vystojím si slušnou frontu a chci vyměnit peníze. Zjišťuju, že mě dost velká částka v eurech chybí. Po krátké analýze je vše jasné. Okrást mě museli včera večer. Kdo by se divil, že jsem tam měl nějaké peníze, nechť si uvědomí, že pokud nebydlíte na cestách v pětihvězdičkových hotelích, čelíte dilematu. Buď nechat peníze ve špinavém hotýlku, kde Vám je může ukrást za Vaší nepřítomnosti kdokoliv, nebo je mít u sebe a být tak více pánem jejich osudu. Já většinou volím druhou možnost.

Kuba je policejní stát. Po znárodnění amerických investic přišla o největší odbytiště na trzích USA, proto se Castro musel obrátit na Sovětský svaz. Po jeho pádu kubánské zdevastované ekonomice nezbylo nic jiného, než se zaměřit na turistický ruch. Turisté dnes nahrazují příjmy z cukrové třtiny, turisté udržují kubánský režim na kapačkách – sice ve vegetativním stavu, ale pořád naživu. Stejně jako je tomu s jeho skomírajícím zakladatelem, nechutným vrahem jménem Fidel Castro. Díky ekonomické důležitosti jsou turisté chráněnou zvěří, mají všude neoprávněné výhody, ale také jsou v porovnání s ostatní Latinskou Amerikou naprosto v bezpečí. Stačí jít na policii a říct, že Vás v hotelu okradli a okamžitě majitel přichází o živnost, což se rovná naprosté osobní a rodinné tragédii. O přepadení není ani řeči, protože to, co by se takovému člověku na policejní stanici stalo, si ani nechci domýšlet.

V mojí situaci stačí tedy jen zajít na policii. Jenomže to se mi moc nechce, nejenom, že odmítám hrát Castry zinscenovanou hru v jejich policejním státě, ale také by to znamenalo asi hodně drastický postih pro celou rodinu. Ovšem je fakt, že mě ta nehoráznost dost zasáhla, protože jsem jim a blíže neurčenému počtu dalších nájemníků financoval celý večer. Vyrážím zpět do rozpadlého domu v Malecónu.

Když stoupáte po schodech kdesi v Havaně s tím, že Vás tam včera okradli, samozřejmě nevíte, co můžete čekat. Nebude tam nikdo? Nebo budou hrát překvapené? Nebo budou agresivní? Možností je samozřejmě dost. Vrazím do bytu a – nikde nikdo. Jasně, to má logiku. Okradli a utekli – co jsem mohl čekat? Jdu dál, místnost za místností a nejednou je k mému překvapení najdu v zadní části rozlehlého bytu. Vítají mě úsměvem: „Už jsi vyvolal fotky? Dáš nám nějaké?“ „Včera jste mě okradli“, zařvu.

V divadelním představení se tomu říká šrapnel – v textu zazní něco naprosto neočekávaného, co divákovi vyrazí dech. Všichni sedí a zírají na mě. Pak se ale rozbíhá stále živější diskuse. Gestikulují, volají na mě, kolik, kdy, kde jsem měl peníze. Postupně si uvědomuju, že nehrají, jsou opravdu překvapení, ne sice tak moc, jako bychom byli doma, ale taky doma nejsem. „Jasně, jsme chudý, nemáme co jíst, ani za co koupit dětem pořádné oblečení nebo boty, ale esto no se hace – tohle se nedělá!!“ Tuhle větu slyším odpoledne ještě hodněkrát.

Celkem rychle určí pachatele – Lanzara. Nejmladšího bratra, ten taky hned ráno zmizel ze své místnosti a nikdo neví, kde je, což samozřejmě vyústí v další můj výbuch vzteku. „Tranquillo, tranquillo, my ho najdeme a ty peníze ti vrátíme, říká mi starší bratr a neformální vůdce rodiny. První, co udělá, je blesková prohlídka Lanzarova pokoje. Pod pánví na skříni s tlustou vrstvou prachu nachází neklamný corpus delicti – eura a českou tisícovku. Teď už je to jenom závod, zda Lanzaro stačí moje peníze utratit nebo ne.

Vzteklý sedím na zemi a sleduji rodinu, jak se radí, co dál. Postupem času docházím ke konečnému závěru, že mi opravdu chtějí pomoci a že o tom opravdu nevěděli. „To se nedělá“, je věta, se kterou se na sebe rozčileně stále častěji obracejí. León opouští byt, aby Lanzara našel. Přichází za hodinu, zpocený a udýchaný, má jeho stopu, Lanzaro chce koupit větrák a ptal se na televizi. Přestávám s ostatními na chvíli komunikovat a jen chodím ode zdi ke zdi.

A tak to jde celé odpoledne, kdy na Lanzara čekáme. Už je tu zpráva, že sem míří, pak, že je jinde, že kupoval někde boty, ale že míří domů, stále tu ale není. „Yo le mato, já ho zabiju“, varuju ostatní z rodiny. „Claro, esto no se hace – jasně, tohle se nedělá“, přizvukují všichni včetně babičky. Naštěstí nečekám na Godota. Kolem páté se otevírají dveře a vchází Lanzaro.

Pokud jsem přemýšlel, jak tuhle situaci vyřeším, nemusel jsem si s tím lámat hlavu. Jediné, co si pamatuji je, jak hbitě uhnula jeho přítelkyně, ebenové Lanzarovo tělo letí přes celou chodbu, kde narazí na sousedovy dveře, další rány a už letí ze schodů, kde se zastaví hlavou o zeď. V červených kruzích si uvědomuji jen sousedy, kteří vylézají z rozpadlých bytů a slovo „policía“. Lanzaro vrávorá do bytu, hlavu zakrvácenou. „Kde jsou moje peníze!!“, zařvu na něj. „Jaké peníze?“ Tahle drzost roztáčí znovu rudá kola a od Lanzara mě odtrhne až jeho bratr.

Kdo se někdy dostal do podobné situace, ví, jak funguje na lidský organismus. Jste rozpumpovaní, vidíte jenom jediný cíl, myšlenky zmizí a nastává myšlenkové vzduchoprázdno. Bratr se tedy za mě baví s Lanzarem a nakonec ukazuje zbytek peněz. Ostatní nevěnují Lanzarovu krvácení žádnou pozornost jen se radí, co dál, já chodím ode zdi ke zdi, abych rozehnal rudá kola, což mně ovšem jde jen pomalu. Padá rozhodnutí, že koupené věci se zase prodají na ulici, našli se lidé, kteří něco půjčí a rodina mi tak dá dohromady ukradenou sumu.

Rudá kola postupně mizí, ještě se sice věnuji své objevné trase ode zdi ke zdi, ale postupně vychládám. Vidím zamyšlené oči ostatních, babička unaveně sedí na židli a kouká do prázdna, na druhé straně místnosti sedí bez povšimnutí Lanzaro, natržené ucho, hlavu od krve, oči sklopené k zemi. A já vidím, jak rodina třídí nakoupené věci – dámské džíny, Adidas tričko, levný parfém, dětské botičky. Najednou se na to nemůžu dívat. Nemůžu se dívat na to, jak kluk, který bydlí v rozpadlém bytě, celý život ve špíně a bez jediného zbytečného pesa neodolal, aby nevzal peníze. Představuju si, jak se na jedno odpoledne stal člověkem, jako jsme my, jak vzal svou holku, dali si někde něco v baru, jídlo, pak šli a nakupovali, koupili pro sebe větrák, pro sestry trička, pro mámu voňavku a pro děti ty botičky, ty strašný čínský botičky, které mně už navždy zůstanou v paměti jako trvalá výčitka spojená s krvácející hlavou jednoho Kubánce.

Najednou si bytostně přeju, aby dveře neotevřel Lanzaro, ale Castro – ať už klaunský Fidel, nebo stalinistický Raúl, aby je otevřel i astmatický fanatický Che či kdokoli z těchto vrahů, kteří znásilnili tyhle lidi, tenhle národ pro svou touhu po moci skrytou pod nefungující sociální utopií. Bytostně toužím rozmlátit hlavu jim. Vidím je padat ze schodů místo Lanzara. Ale oni by padali dál, dolů po rozpadlém shnilém schodišti až na ulici a cestou by ztráceli všechna svá vylhaná vyznamenání, nárameníky, i povýšené výrazy. A z prolhané huby by jim vypadl i doutník. Až by zbyli jen tím, čím jsou a vždy byli – obyčejnými mizery padajícími ze schodů. A ostatní by se ke mně přidávali a hnali by je přes Malecón ještě dlouho potom, co já bych už nemohl, až by je všechny zahnali do moře, do toho obrovského hřbitova, kam klesly tisíce těl lidí, kteří svěřili životy své i svých dětí radši Bohu, vlnám a žralokům, než aby žili v komunistickém ráji. Všem, kteří zemřeli při útěku z Ostrova svobody.