KAKUMA

„Co udělali s dětma? To se snad radši ani neptej…“, odpovídá Solomon a své velké uzlovité ruce zkříží na klíně.

„Otec byl voják, vládní voják, jestli mi rozumíš. Žili jsme v neustálém strachu, v hrůze, že zase přijdou. Pokud by se dozvěděli, že je táta u armády, přijeli by v noci, jako za ostatními. Proto jsem utekl, vzal jsem ženu a děti a teď žiju tady, v Kakumě.“

Kakuma je druhý největší utečenecký tábor v nejnehostinnější poušti na severozápadě Keni, v oblasti sousedící těsně se Súdánem a Ugandou. Tábor je postaven na udusané hlíně, africké slunce vyhání rtuť teploměru pravidelně nad čtyřicet stupňů. Procházíme ulici a žhavý vítr nám žene do očí pouštní prach a písek, který bodá do obličeje jako tisíce žhavých jehliček.

„Vždycky přijeli a začalo zabíjení. Znásilňovali ženy a pak je zpracovali mačetama. Doma byl navíc strašný hlad, hlad a vše prostupující strach, rozumíš? Nikdy jsi nevěděl, jestli se dožiješ druhýho dne. Tady je to lepší, je tu hlad, ale nemáš strach. Není tu zabíjení, a když, tak se to nedá porovnat se Súdánem. Šťastnej? Ne, to teda nejsem, ale žiju.“

Kakuma je rozdělena do zón podle národností. Jsou tu uprchlíci ze sousedního Súdánu, Etiopie, Ugandy, Somálska, Burundi, Konga, Eritree a Rwandy. Buďto prchají před válkou nebo před hladomory. Každopádně vždy před smrtí. Tábor je spravován Organizací spojených národů, ze které tu občas vidím bílá terénní auta s velkými modrými písmeny UN.

„Tady dostáváme 3 kg kukuřičné mouky, 3 kg pšenice a 1 a půl litru oleje na 15 dní. Takže máš stejně pořád hlad. Ale dá se s tím vyžít, dokonce někteří ušetří jídlo, aby je potom mohli prodat a mít alespoň nějaký peníze. Voda je zdarma, ale ne vždy dostupná. Pak chodíme k řece. Odsud nemůžeme jinam, to je zakázaný. Ono stejně není moc kam.“

Kakuma znamená ve svahilštině „nikde“, to díky naprosté nehostinnosti této výspy třetího světa. Uprchlický tábor je zde od roku 1992. Lidi přežívající v tomto pekle sužují časté prašné bouře a epidemie infekčních nemocí. Přesto je to tu lepší než v jejich původních domovech, odkud je vyhnaly vraždy, genocidy nebo hladomory.

Problémem je, že Keňa dohodla s OSN, že maximální délka pobytu jednotlivých uprchlíků je 50 let. Nikdo nikoho nenutí, aby se vrátil do svých původních zemí. Podmínky jsou tu sice hrozné, ale lidé dostávají jídlo od OSN zdarma. S návratem do vlasti tak většinou nepospíchají, i když už tam válka či hlad nejsou. Bojí se, že neseženou práci, nebo je tenhle systém prostě naučil dostávat jídlo zdarma. Uvrhnul je do letargie, ze které už v podstatě není návratu.

„Nejhorší je hlad, hlad a znásilňování“, říká Solomon nad lahví Coca-Coly ve špinavé komůrce sloužící jako místní restaurace. „Znásilnění je v táboře strašně moc, nebo se dostávají různí uprchlíci ven z tábora a znásilňují venkovanky mimo jeho prostor. Ženy se bojí ostudy, znásilnění je tak velké stigma, že o něm většinou mlčí. Rozumíš, některý lidi jsou jako zvířata.“ Koukám na Solomona, kluk, kterému je 26 let, má ženu, dvě děti. Nabízím, že mu koupím ještě jednu Colu. Poděkuje, ale ukáže si rukou na žaludek. Kupuju mu tedy jídlo, maso s fazolemi. V tu chvíli mě přestal vnímat.

Po jídle pokračuje. „Drogy? Ne, na to tady nikdo nemá peníze. Ale dělá se tu podomácku alkohol a to je velkej problém. Sem tam někdo oslepne, ale pálí se dál. Bezpečnost je přes den jakž takž, ale v noci jsou venku jenom kriminálníci. V sedm hodin se každej zaligruje doma v boudě a nevychází ven. Od sedmi je to město duchů a těch, co je lepší nepotkat. Dalším velkým problémem je malárie a AIDS, to tu kosí lidi jednoho po druhym. Sice tu probíhá nějaký očkování, ale lidi stejně umíraj.“

Pouštní žár, prašné bouře v kombinaci s HIV a malárií zde dělají ze života jednu velkou výzvu. Největším problémem je ovšem pasivita, na kterou tu lidi uvyknou. V momentě získání statusu uprchlíka jsou totiž automaticky diskvalifikování z jakékoliv formy výdělečné činnosti na území státu. Někteří pracují pro různé nevládní organizace, ale to je jen zlomek z celkového počtu uprchlíků. Je to past, ze které není úniku. Past příjemnější než smrt. Lidi si zde zachrání život, ale neví, co dál s ním. Pracovat nemohou, vrátit se také ne. Zbývá tedy jen letargie a postupná destrukce jakýchkoliv návyků.

„Jak bych to charakterizoval? Je to jako vězení na svobodě. Nevyděláš si nic. Snažíš se, ale co tu můžeš dělat? Já alespoň jezdim na motorce, která není moje, a rozvážim lidi. Většinu peněz musim dát šéfovi. Prostituce tu samozřejmě je, ale kolik holka stojí, to ti neřeknu. Mám přeci ženu.“

Ptám se, jestli by se chtěl vrátit do Súdánu. Solomon dlouho mlčí, kouká na své velké uzlovité ruce. „Jsem tu už čtrnáct let, mám strach vrátit se. Nevim, jestli bych sehnal práci. Tady se dá hlad alespoň vydržet. A ty vzpomínky, ty vzpomínky nejsou dobrý. Děti? Jo ty děti. Arabové větší odvezli do otroctví, ty malinký vzali za nohy a před našima očima jim roztříštili hlavy o kmen stromu.