LVICE Z PAPONDITI

Lev spí dvacet hodin denně. Čtyři hodiny se věnuje pomalé chůzi, postávání, žraní a kopulaci. Zbytek pro něj zařídí samičí část smečky. Kdo by nechtěl být lev?

Lvice.

Prašná cesta, která vede ke komunitnímu centru HIV pozitivních, je plná ostrých kamenů, které jsou rozžhavené africkým sluncem. Cestu lemují oprýskaná obydlí a sedící muži pokyvují líně na pozdrav. Jediný obchůdek chudé keňské vesnice je taktéž obležen muži popíjejícími v chladivém stínu Coca-colu. V prachu si hrají děti, děti, kterým mnohdy rodiče zemřeli, nebo kterým brzy rodiče zemřou. Nebo děti, které zemřou samy. Na AIDS.

V této části Afriky žije kmen Luo. Pod žhavým sluncem stále diktuje život lidí tradice zděděná po předcích. Zde nemá místo moderní medicína, virologie a svět pod mikroskopem. Ve zdejších vesnicích stále panuje původní víra předků. V myslích zdejších lidí je víra v jejich sílu stejně silná, jako víra naše v racionální moc moderní medicíny.

Člověk, který je nemocný zde tedy nepodléhá oslabení organismu na základě nemoci. Je „ ne mocný“ díky některému ze špatných skutků, které spáchal v minulosti. Předci se na něj zlobí. Uvalili na něj trest. Trest v podobě nemoci, nevolnosti, slábnutí, agónie a následně smrti. AIDS je tedy stigma. Stigma viny. A vinu je nutné skrýt. Nevynášet na světlo. Nemluvit o ní. Zemřít s ní.

K vině se pojí ješitnost. Ješitnost lva, samce a muže. Lev sílu neztrácí, ukazuje ji, panuje. Pokud se síla vytrácí, je třeba si to nepřipouštět. Slabost skrýt, zlobu a mužnou sílu násobit. Ukázat a kopulovat, vybít a často týrat. Smrt není, nebude, je jen slunce, ryba, žena a další a pak další. Jako samec, jako lev.

Po betonových schůdcích vcházím do místnosti. Cementová vydrolená podlaha, oprýskané zdi natřené jásavou modří. Pár židlí, prach zanesený horkým větrem. A mama Karin - první černoška ve vesnici, která si osvojila základní znalosti moderní medicíny o šíření viru HIV. A kolem ní její schovanky, svěřenkyně, přítelkyně a sestry. Umírající, všechny.

A Karin mluví. O boji s pověrou, o nadávkách, ústrcích, nenávisti. Ale ona vytrvala. Postupně přesvědčila nemocné přijmout fakt nemoci, překonat strach ze smrti a hlavně strach ze stigmatu. Porazila tradici, porazila samčí svrchovanost. Nikoliv vždy, jen někdy, málokdy. Vždy však vytrvala. Některé ženy si realitu připustily, uvěřily Karin a následovaly ji. Vymanily se a přežily – alespoň dodnes.

MEACELE, 40 let, 6 dětí.

Když Karin Meacele našla, už jen ležela. Byla příliš slabá, aby se mohla zvednout a starat se o děti. Těm nezbylo, než se toulat a žít z toho, co dala ulice. Karin s ní mluvila, chodila k ní, den po dni, přesvědčovala, mluvila a naslouchala. Poslouchala to, jak chce Meacele už jen zemřít. Manžel zemřel před ní. Karin však vytrvala, mluvila a poslouchala. A pak přišel ten den. „Dnes to, Karin, udělej, otestuj mě.“ Vítězství nad tradicí, nad silou hluboko v nás. Testy byly pozitivní, ale léky zabraly. Meacele zesílila, nejen fyzicky. Začala mluvit, naslouchala a byla poslouchána. Nemoc si přiznala a porazila stigma. Dnes je veselá, silná a smířená. A pracuje pro ostatní. Pomáhá sirotkům a naslouchá lidem, kteří hovoří o tom, co tak důvěrně zná. Mluví s těmi, kteří ještě nevyrazili na cestu.

ROSEMARY, 32 LET

Rosemary bojovala se stigmatem nemoci, nechtěla si ji přiznat. Ale ta byla silnější. Její první dítě zemřelo ve dvou letech. Pak zjistila, že je znova těhotná. Vzepřela se, chtěla léky, aby ochránila dítě. Brala je, porodila a kojila. Dnes je její dítě už mimo nebezpečí, zdravé. Je jedno, odkud nemoc přišla, zda od manžela, prostitutek či nevěry. Prostě je tu. Dnes pracuje Rosemary pro ostatní. Doma s ní bydlí několik sirotků, jimž nemoc vzala rodiče. Rosemary také chodí pěšky dům od domu, s lidmi mluví, naslouchá, pak mluví a opět hodně naslouchá. Má jedinou radu: „Nech se testovat a budeš si muset přiznat pravdu. Je lepší ji znát a začít žít směrem ke smrti, než se k ní dopracovat přežíváním ve strachu a ponížení.“

ASANATH, 35 let, 6 dětí

Jak onemocníte? „Děti, hladové děti, manžel je pryč. Práce tu samozřejmě není, zejména pro samotnou ženu. Když děti brečí doma hlady, jdete k jezeru. Tam jsou rybáři a ryby, jídlo. Jak může žena dostat od mužů jídlo, když nemá peníze?“ Tak onemocněla.

Co jí přinesl virus? Život pro druhé. Pracuje pro ostatní.

PAMELA, 30, 3 děti

Manžel zemřel na HIV před dvanácti lety. Vdala se znovu. Otěhotněla. Najednou jí bylo špatně, moc. Kvůli dítěti podstoupila testy. Byla nemocná, plod byl však negativní. Pak už nemohla, jen ležela, slabá a zničená. Manžel ji opustil, odešel od nemocné k jiné, tak, jak je to tu celkem běžné. Už jen ležela a zvracela, příliš slabá, aby se mohla zvednout. Chtěla už jenom zemřít. Tak ji našla Karin. Dnes je za pomoci léků dost silná, aby se zase mohla starat o děti.

A mluví ke mně: „Jsem šťastná. Jsem pozitivní, ale to není konec světa. Máš AIDS, ale rozhodl ses žít. Není proč nežít! Mám virus a miluju ho. Jsem zdravá jako kdokoliv jiný. Jsem zdravá, šťastná a sebevědomá. Ne jako tolik jiných, kteří žijí ve strachu. Já už ne. Já už jsem svobodná.

A šťastná, protože můžu pomáhat jiným.“

Sedím na cementové zemi a poslouchám je. Do chladivého stínu místnosti zavane vítr, horký, neposedný, plný pouštního prachu. Proplétá se kruhem žen. Otře se o jejich ebenová těla, prolétne kolem jejich očí a proti svému zvyku postojí. Hladí je po tváři, zavíří uprostřed kruhu, přiblíží se k malované lvici na zdi místnosti, otočí se zpět a zase k ní a pak se pomalu, jakoby plaše, vytratí plechovými dveřmi. Proletí nevšímavě kolem vesnice plné líně se povalujících mužů. Zamyšleně, posílen svobodou a statečností, zamíří přes poušť k rozpáleným skaliskům, směrem ke slunci a stoupá výš, a ještě výš, do prostoru a ke světlu, kde všechno svobodné mizí.